Tento článek se zaměřuje na specifika výkladu mezinárodního práva, a to jednak z teoretického hlediska, jednak rovněž analýzou vybrané judikatury na úrovni mezinárodní, evropské i vnitrostátní. Základním dokumentem poskytující výchozí výkladová pravidla je Vídeňská úmluva o smluvním právu, která se považuje za kodifikaci obyčejového práva, tudíž požívá silného respektu napříč v podstatě všemi státy světa. Úmluvou poskytnuté interpretační postupy, obsažené zejména v jejím čl. 31 a násl., je však zapotřebí v mezinárodním prostředí činit autonomně, tj. s oproštěním se od výkladu vnitrostátního či poskytovaného jinými orgány, přičemž tato může při autonomním výkladu sloužit pouze následně a v mezích jakési inspirace. Vzhledem k důležitosti autonomního výkladu a jeho dodržování v rozhodovací praxi je tak tento pojem stěžejním tématem tohoto článku, přičemž autor se zabývá kromě popisu samotného fungování autonomního výkladu rovněž problémy s ním spojenými.
220902-Belohlavek-Paper-Jurisdiction_InterpretationIntLaw.pdf