Český odborný časopis vydávaný nakladatelstvím Wolters Kluwer ČR – OBCHODNÍ PRÁVO – uveřejnil v č. 6/2024 článek prof. dr. Alexandera J. Bělohlávka na téma „Šetření versus projednávání věci a dokazování procesních podmínek v insolvenčním řízení (Zjišťování pravomoci – mezinárodní příslušnosti – a dalších podmínek zejména podle Nařízení (EU) 2015/848).“
Tuzemská judikatura před bezmála čtvrt stoletím nastolila a postupně posiluje trend směřující k tomu, že řadu otázek lze v řízení posoudit prostřednictvím „šetření“ a nikoli (až) při projednávání. Přitom se judikatura snaží budit dojem, že nejde o žádnou institucionalizovanou kategorii, byť ve skutečnosti k takové institucionalizaci již před dlouhou dobou přistoupila. Původní koncepce „zjišťování“ (§ 120 o.s.ř.), či „šetření“ (§ 210 o.s.ř.) nebo podobných alternativ v jiných ustanoveních občanského soudního řádu však tyto postupy umožňuje až na výjimky vlastně spíše u soudně administrativních a pouhých procedurálních záležitostí. O to méně je možno takto postupovat u jakýchkoliv otázek, které jsou byť zčásti relevantní pro meritorní hodnocení, tj. hodnocení ať skutkové, či právní. Soudní praxe tak třeba ponechává nejasné přesné vymezení práva stran při dokazování, které je v míře přiměřenosti možné vést i za účelem „šetření“.
Význam této materie se jasně projevuje v insolvenčním řízení, které zásadně a primárně upravuje právo EU, totiž Nařízení (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení. To třeba požaduje věcné rozhodnutí (zdůvodnění) o pravomoci (mezinárodní příslušnosti). Přitom evropské právo záměrně nestanoví hranici mezi procesním a hmotným právem. V režimu práva EU takové rozdělení z důvodu národních odlišností ani není možné. Zjišťování pravomoci (mezinárodní příslušnosti), jakož i řady jiných otázek pro insolvenční řízení významných, proto nelze provádět za pomoci (pouhého) „šetření“ a jde naopak o součást meritorního projednání. Na první pohled sofistikované a z pohledu ekonomie řízení pragmatické pojetí v judikatuře ohledně „šetření“ procesních podmínek a zdůrazňování tohoto postupu oproti projednávání je ovšem až příliš často v rozporu s požadavky práva EU, konkrétně evropského insolvenčního práva. Evropské insolvenční nařízení (Nařízení 2015/848) je přitom přímo použitelné i bez evropského přeshraničního prvku. Snad až jistá nicotnost úpravy v § 426 insolvenčního zákona (IZ) v mnohých ohledech se v tomto příspěvku ponechává spíše stranou. Koncepce postupu v podobě „šetření“ vytvořená a neustále opakovaná v tuzemské judikatuře však žel doposud nebyla podrobena jasné analýze i přesto, že věc v mezidobí zazněla též u Ústavního soudu, který ovšem spíše zopakoval argumentaci Nejvyššího soudu.