Pravomoc soudů není něčím, na co by člověk obvykle myslel v souvislosti s uzavíráním rozhodčí smlouvy. I přes doktrinální přístupy obhajující transnacionální či anacionální přístup k mezinárodnímu rozhodčímu řízení, koná se rozhodčí řízení na základě národní úpravy lex arbitri. V určitých směrech se spoléhá na soudy, zvláště pokud jde o jejich pomocné funkce a výkon kontroly, kterou si stát nad rozhodčím řízení ponechává.
Oproti pravomoci rozhodců, která je přímým výsledkem svobodné vůle stran, pravomoc soudů vymezují právní předpisy tohoto kterého státu bez možnosti jejího ovlivnění stranami. V rozporu s obvyklým přesvědčením se však může angažovanost soudů ukázat jako komplikovaná.
Národní úprava lex arbitri obvykle vyhrazuje plnou pravomoc soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení pro rozhodčí řízení, která jsou v daném státě považována za domácí. Co se týče cizího rozhodčího řízení, rozsah pravomoci soudů se značně liší. V některých případech nemají strany rozhodčího řízení ani rozhodci vůbec žádný přístup k soudům jiného státu. Co činí celou situaci ještě komplexnější, je skutečnost, že na místo rozhodčího řízení, jako rozhodující (ale nikoli výhradní) kolizní určovatel, je nezbytné pohlížet jako na „umělý“ právní koncept. Místo rozhodčího řízení nemusí mít žádnou reálnou spojitost se stranami nebo předmětem rozhodčího řízení, v důsledku čehož je potřeba intervence ze strany soudů jiného státu (který má k rozhodčímu řízení faktický vztah) pravděpodobnější.
Existuje více faktorů, jejichž prostřednictvím stranami učiněná volba místa rozhodčího řízení ovlivňuje možnosti dožadovat se výkonu pomocných funkcí ze strany soudů. Strany by tedy při určení místa rozhodčího řízení měly zohlednit několik klíčových okolností tak, aby průběh rozhodčího řízení nebyl ohrožen v důsledku absence pomocných funkcí soudů.