Právo opustit vlastní zemi je nezadatelným právem opírajícím se o základní lidskoprávní principy. Omezení tohoto práva představuje významný zásah do svobody pohybu jednotlivce. Legální omezení představuje výjimku v krajních situacích. Na rozdíl od hospodářských, sociálních a kulturních práv jsou základní lidská práva, vč. svobody pohybu, přímo aplikovatelná. Případná výjimka je možná jen na základě jasných a předvídatelných postupů, v rámci kterých lze uložit omezení týkající se svobody pohybu, včetně zákazu vycestování do zahraničí. Takové omezení jako omezení individualizované vůči zcela konkrétní osobě musí být vždy přezkoumatelné soudem. Plošný zákaz je z pohledu občanských práv i z pohledu mezinárodního práva nepřijatelný. Obsah svobody opustit území státu, včetně státu vlastního, je velmi široký. Toto právo nelze vázat na žádné podmínky, nelze ani omezovat dobu pobytu v zahraničí. Tomuto individuálnímu právu každého jednotlivce odpovídá též povinnost státu takové vycestování umožnit.
Zákaz opustit území České republiky nařízený českou vládou dne 13. března 2020 pro české občany a osoby s kvalifikovaným pobytem v České republice představuje podle tuzemských, stejně jako mezinárodních standardů principiální zásah do občanských práv, neobsahuje dostatečnou, resp. v zásadě jakoukoli argumentaci, a není ani opřeno o jasný zákonný základ. Jde o popření základních principů občanských práv, které z vnitrostátního jakož i globálního hlediska není ani v nejmenším obhájitelné. Jednalo se tak o bezprecedentní projev svévole výkonné moci.